Quote of the Week #1

Sobotní meme od Judit z blogu My Alternative World of Books

• Postnout 1 vtipný výrok z knihy
• Postnout 1 romantickou scénu z knihy
• Postnout 1 výrok, který vás donutil zamyslet se, nad kterým jste se pozastavili, který pro vás něco symbolizoval...

Vtipný výrok

„Pořád mě ještě pokládáš za nejhezčího, nejinteligentnějšího a nejsvůdnějšího chlapa na téhle planetě?“

„Jsi neodolatelný, Ryane.“

Zvuk jeho hlasu mi zvedl náladu. Culila jsem se jako malá holka a zakousla se do mrkve.

„Co to jíš?“

„Mrkev.“

„Odkdy ty baštíš čerstvou zeleninu?“

„Mrkev je zdravá.“

„Opravdu?“

„Je dobrá na oči.“

„No jestli je mrkev dobrá na oči, tak tak to že na silnicích potkávám tolik mrtvých králíků?“

Ukázka z úžasné knížky "Divoké kosti" od Kathy Reichs. Vztah Temperance a Ryana se v každém díle vyvíjí a o vtipné momenty není nouze, přestože se děj většinou odehrává v márnici, nebo při sledování a chytání vrahů. Řekla bych, že je tam možná víc vtipných dialogů, ale tenhle se mi opravdu líbí.

Romantická scéna

„Netoužím po tobě ...“ vypravila ze sebe. Jenomže ji zarazil polibkem tak vášnivým, že dokázala sotva dýchat, natož mluvit. Zavřela oči a nechala se zaplavit příjemnými pocity. Než si to stačila uvědomit, začala na jeho polibky reagovat, nejdřív nesměle, potom hladově, její touha se pod jeho dotyky rozpalovala.

…..

„Myslela jsem to vážně,“ prohodila Honor a vydechla, když roztrhl tenkou látku košilky a hladově sáhl po ňadrech. „Pořád tě nenávidím. Jsi arogantní... jsi...“ Bylo těžké ze sebe dostat slovo, když se potýkáte s někým, kdo váží asi třikrát víc. „Jsi sexista. A jsi … nevychovaný.“

„Jo, no, taky tě nenávidím,“ zavrčel Lukas, vyklouzl z trenýrek a dostal se koleny mezi její nohy. „Jsi snob. A strašně rozmazlená...“ Znovu jí políbil.

Rozhodovala jsem se, jestli se držet jedné knížky, ale pak jsem si vzpomněla na tuhle scénu z "Do not Disturb" od Tilly Bagshawe. Někomu to možná moc romantické nepřipadá, ale pro mně je v tom něco osobního. Něco co je mi blízké - odmítat osobu, kterou ve skrytu duše miluji, jen si to nechci, nebo nedokážu přiznat.  

Silný moment

„Zemřela hned následující noc ve dvě hodiny. Seděl jsem u ní... Když cítila, že se blíží konec, vzala mě za ruku, jako kdyby mi dávala odpuštění. Chtěla abych se k ní naklonil a pak skoro neslyšně zašeptala: „Judith..“ Nikdy jsem se už nedozvěděl, jestli to bylo její jméno nebo jméno dítěte. Nejspíš obou...“

....

„O několik měsíců později jsem podal žádost o adopci. Ale už od smrti své matky se stala nedílnou součástí mého života. Chtěl jsem, aby měla život, který by si zasloužila žít její matka...“

Váhavě jsem se zeptala: „Ale … kdo je moje matka?“

Otcova tvrdá slupka se rozpouštěla jako led pod slunečními paprsky.

„Judith...“

„Počkej, tomu nerozumím. To je moje matka, nebo moje sestra?“

„Obě...“

"Pohrobci zla" od Nicolase D'Estienne D'Orvese by se sem dali přepsat téměř komplet. Ale jeden z nejsilnějších momentů je právě tento. Vždy jsem byla fascinována krutostí SS, jejich pokusy, jejich názory, ale přiznání se k vlastním hříchům je podle mne opravdu těžké. Hlavně pokud se to týká postavit se čelem vlastní dceři a minulosti, ve které jsme sice z lásky, ale i přesto, ublížili. Není to žádné srdceryvné vyznání, ale i tak se plné opravdových citů a lítosti.

Kristiana Alex